Po nějaké chvilce si Rob Kterýten opatrně odkašlal.
"No, tož my sme lepší v otázkách slopu, prálky a čórování,"
zamumlal. "O nejakém tem bosorbabování nemáme ani tušáčo."
-- T. Pratchett: Klobouk s oblohou

Musíte si uvědomit, že piktmužíci nejsou pidimužíci a domácí
hospodáříčkové už teprve ne. Domácí pidimužíci hospodáříčkové za vás
udělají domácí práce, když jim za to budete pravidelně dávat talíř mléka.
Nac mac Fíglové... ti ne.
No, možná by to mohli zkusit, kdybyste jim padli do oka
a neurazili je mlékem. Prostě to neuměli. Měli své metody. Vy byste se
jistě nepokusili odstranit zaschlou skvrnu na talíři tím, že byste do ní
opakovaně tloukli čelem.
A rozhodně byste si nepřáli vidět dřez na nádobí plný Nac mac
Fíglů a svého nejlepšího porcelánu. Nebo s hrůzou sledovat svůj nejlepší
kameninový hrnec, který se koulí po podlaze, zatímco uvnitř zápasí
skupinka Fíglů se stejnou vášní s nečistotami jako jeden s druhým.
-- T. Pratchett: Klobouk s oblohou

"My dokážem chodit mezi světama, kapíro?" odpověděl Rob Kterýten.
"My sme malej národ."
Slečna Rovnovodovážná přikývla oběma hlavami. To bylo pravda, ale
bylo hrozně těžké podívat se na vybranou skupinu Fíglů, kterou měla před
sebou, a připustit si, že jsou to, technicky vzato, víly. Bylo to jako
pozorovat tučňáky plovoucí pod vodou a připomínat si, že jsou to ptáci.
-- T. Pratchett: Klobouk s oblohou

První Toniččiny myšlenky říkaly tohle: Právě jsem měla zuřivou
hádku s paní Zlopočasnou! Říká se o ní, že kdybyste ji pořezali nožem, tak
nebude krvácet, dokud nebude sama chtít! Říká se, že upír, který ji kdysi
pokousal, od té doby pije jen čaj a jí k němu sladké sušenky.
-- T. Pratchett: Klobouk s oblohou

Cesta začala klesat řadou malých hájků, vyšla z nich na pokraji
mozaiky malých políček a zamířila k vysokému živému plotu, zpoza nějž se
nesly tóny dechovky, která hrála Směs melodií z divadelních představení,
i když podle zvuku se ani jediní dva hudebníci neshodli na tom, která
píseň a z kterého představení se hraje.
-- T. Pratchett: Klobouk s oblohou

Teorie Přiznání totožnosti na tomto světě skutečně existuje,
i když dnes už ji znají spíše historikové než vědci. Stovky, možná tisíce
let lidé věřili, že Bůh, který samozřejmě stvořil vše kolem nás, zanechal
na každém svém výtvoru svůj podpis v podobě, která lidem naznačuje, k čemu
se dá použít. Tak například: zlatobýl je žlutý, a proto _musí_ být dobrým
lékem na žloutenku, která zbarvuje kůži dožluta (bývala v tom velká dávka
dohadů, ale někdy pacienti skutečně přežili).
-- T. Pratchett: Klobouk s oblohou

V mnoha částech města se pohybovaly malé skupinky trollů a trpaslíků,
nebo, pokud se nepohybovaly, pak postávaly malé hloučky trollů a trpaslíků
a oni dva, tedy Tračník s Nóblhóchem, byli na Široké cestě pro případ, že
by sem zabloudila právě některá ze skupinek těch zatracených křupanů
a pokoušela se dělat potíže tady. Už celé týdny v různých částech města
docházelo k drobným šarvátkám. V těch horších částech města, uvažovali
logicky Tračník s Nóblhóchem, nikdy nebyl zvlášť klid, to znamená, že je
zbytečné se ho tam pokoušet udržet ještě teď, když je situace ještě horší,
no ne? Nikdo se nebude pokoušet chovat ovce na místech, kde jsou ovce
požírány vlky. To dá rozum. Byla by to hloupost. Na druhé straně, na
ulicích, jako je Široká cesta, je klidu, míru a pokoje až až, a to všechno
bylo třeba udržovat. Selský rozum jim říkal, že mají pravdu. Bylo to jasné
jako nos v obličeji, zvláště byl-li to nos jako ten Nobyho.
-- T. Pratchett: Buch!

-- Page 362 of 362 --

<<- First <- Previous ----